Vassalopet 2024 - 100. ročník

Když jsem v roce 2020 projížděl cílem ve švédské Moře, slíbil jsem si, že se sem vrátím, abych si závod projel za lepších podmínek a pořádně si ho užil, což znamená až bude -7 °C, na obloze vymeteno a pod nohama tvrdé stopy. 

Každý rok v březnu se dívám alespoň na část přímého přenosu z Vasáku v TV, a když tam minulý rok oznamovali spuštění registrací na 100. ročník, nebylo co řešit! Pavel souhlasil ihned (jako vždy), Kárys v podstatě také a Olda, který nám dělal zázemí a bez kterého by to pro nás bylo násobně těžší, také nebyl proti. 

     Koncept byl stejný jako minule, tedy půjčit obytňák, elektrocentrálu a jet po vlastní ose s tím, že Olda přijede ze startu v Sälenu do cíle v Moře. Ovšem s jediným rozdílem oproti posledně a to, že místo sedmi dnů na to budeme mít pouze pět, protože Kárys potřebuje být v pracovním procesu. 

     Přes léto jsme vyřešili půjčení obytňáku (díky Zdendo!) i elektrocentrály (nezbytné jako zdroj energie pro naše žehličky na přípravu lyží). 

     Někdy na podzim začaly prosakovat zprávy o zákazu používání fluoru obsaženého ve voscích, protože prý na Hollmenkolenu už není v zemi normální žížala, no nic, pouštím to z hlavy.

     Je listopad a já si jsem jistý, že tahle zima nám bude přát tak, abychom se připravili na závod, ha ha, nemohl jsem se ale mýlit víc!

     Začátkem prosince již ukrajuji první kilometry v Kovářově a v NMNM, paráda. Před vánočními svátky v Kraskově během jednoho dne napadlo 50 cm sněhu, ha, jdu mazat. Bohužel, než se zahřeje žehlička je sníh pryč, grrrr. V lednu jsem vyrazil na Šerlich, abych z lyží udělal kameňačky, na Šumavě jde jezdit pouze na tratích pod Velkým Javorem a v únoru nám ruší generálku v podobě Jizerské 50. Uklidňuji se, že aspoň ve Švédsku je pravá zima!

     Když mám měsíc před Vasákem na sněhu nalyžováno pouze 300 km, nezbývá než oprášit kolečkové lyže a nabrousit hroty na holích. 

     Mezitím je fluor ve voscích na akcích pořádaných FIS definitivně zakázán, takže kupujeme nové kartáče, škrabky, parafíny a čistíme lyže tak, abychom byli fluor free. Jestli jsme opravdu byli, bůh ví, každopádně SWIX vydělal J.  

     Je čtvrtek 29. 2. 9:30 a já vyzvedávám Gandalfa (tak máme našemu vypůjčenému obytňáku říkat), v Pardubicích nabírám členy expedice, nakládáme všechen materiál a po poledni vyrážíme směr Rostock.

     Ve 22:30 najíždí Gandalf v Rostocku na trajekt. Z Trelleborgu, kde se vyloďujeme, vyjíždíme směr Sälen, což je zhruba devět hodin jízdy a tak je dost spekulovat nad předpověďí počasí. Letošní zima opět nezklamala, prostě tam kde jsme my není ona. Je jasné, že -7 st., vymetenou oblohu a vytvrdlé stopy opět nezažijeme. Má tři dny pršet s teplotami nad bodem mrazu. V kombinaci s bezfluorovou mázou to vypadá, že budeme bojovat abychom nepřekročili limit, který je nekompromisně stanoven pro každou občerstvovací stanici (pořadatelé zde přes trať natáhnou lano a je vymalováno). Kárys nám ještě pro jistotu přečetl rozhovor s Márou Pazderským, o tom jak to letos bude pomalé a že se do limitu nevejde spoustu závodníků no a náš cíl byl na světě!

     Do Sälenu dorážíme se setměním, pohodlně obsazujeme parkovací místo s výhledem na startovní areál, tak abychom si před závodem mohli přispat. Prší, jak jinak. Jdeme se odprezentovat, dokud zde není moc lidí. Potkáme se se Standou Řezáčem a pořizujeme si s ním fotku do albíčka, jsme správně J.

     Ráno vstáváme do deště. Naštěstí po snídani přestává pršet, a tak bereme lyže a jdeme „testovat“. Ke stopám se musíme přebrodit bahnem po kotníky, lyže nasazujeme u vstupu do sedmé vlny, odkud je to na startovní čáru cca 600 m. Za ní jsou dvě velká jezera roztátého sněhu, ze kterých pořadatelé čerpají vodu, aby je mohli následně zavézt sněhem, aby zítra přes ně mohlo přejet 16 000 závodníků. Cestou nahoru na sjezdovku nás míjí rolba, takže svezení je příjemné, klistr jsme trefili na první dobrou. 

     Po prvních třech kilometrech se dostáváme na nejvyšší bod závodu, pokračujeme ještě dalších šest kiláků, a pak s dojmem, že to na projetí stačí, se vracíme zpět. Sněhu je zde okolo 60 cm. Začíná pršet…! Kdyby však zítra byla stejná podmínka jako dnes, budeme mít štěstí v neštěstí.

     Odpoledne mažeme v dešti u auta lyže dle dopoledního testu. Za dvě hodiny není co dělat, a tak jdeme nasát atmosféru přes bahenní lázně do hlavního stanu a Pavel si kupuje delší hůlky pro lepší soupaž, jistota je jistota. Večer si chystáme věci a připravujeme jídlo s sebou, protože už víme, že bulku a borůvkovou polévku lze pozřít pouze jednou. Stále prší… 

     Ráno po probdělé noci ….prší. Davy lidí proudí bahnem všemi směry. My máme tu výhodu, že spíme na dohled od stadionu, stačí vyskočit z auta a dojít cca 200 m do své startovní vlny. Ti, kteří sem jezdí autobusy z Mory, vstávají klidně ve 2:00 ráno, brrrr. 

Již v 6:00 jsou ve stopách položeny tisíce párů lyží, závodníci si je tam dávají s předstihem, aby urvali co nejlepší startovní pozici, já teda vůbec nechápu, jak si je pak najdou..? My je v 7:45 bereme z auta a jdeme se každý postavit na konec své startovní vlny, já do čtvrté, Kárys do sedmé a Pavel do osmé. Většina závodníků už stojí na svých místech a tak pohodlně procházím, bez fronty a hlavně aniž by mě někdo kontroloval fluor na skluznici. Zpětně se dozvídám, že v každé vlně několik závodníků k testování vybrali (prý většinou cizince), kdo měl vše v pořádku poslali ho zpět zvláštním vchodem na začátek vlny (to by bodlo!), kdo ne, půjčili mu lyže erární (!). Zbývá 10‘ do startu, lidé se rozcvičují, hledají lyže nebo se modlí, přemýšlím jestli bych neměl taky. 

     Když se lidi přede mnou dávají do pohybu, poznávám, že se vystartovalo. První kilometr absolvujeme ještě na stadionu. Jede se celkem svižně a dokonce ve stopách, kterých je vedle sebe skoro padesát. Následuje pravotočivá zatáčka přes silnici do „sjezdovky“. Trasa se zužuje na třetinu a všichni rázem stojí v prudkém kopci s hůlkami mezi lyžemi, aby o ně nepřišli. Tento kopec má 3 km, normálně se dá vyjet za dvacet minut, při závodě mi to trvá 37‘, Pavlovi s Kárysem 68‘. Nahoře se to už pomalu rozjíždí a já zjišťuji, že to nebude takové jako včera, stopy jsou totiž hodně rozšlapané, sníh je mokrý, hůlky se boří a nejede to. No ale aspoň, že už neprší! 

Na 10. km mě začínají mrznout nohy od „stříkajícího“ sněhu z hůlek. Namazal jsem spíš aby to jelo, takže hlavně soupažím, na odrazu se musím dost snažit, abych lyži prošlápnul. Asi v půlce potkávám Jarýna, chválí si odraz a právě vypitou zkumavku a ujíždí mi. To je impuls k tomu abych se začal věnovat doplnění energie. Něco do sebe nacpu a opět ho dojíždím. Je to v té části závodu, kdy se z něj stává boj. 

Nohy v botách už necítím a čvachtá mi v nich. Zhruba 5 km před Oxbergem, což je další kontrolní bod a občerstvovací stanice, ztrácím ve sjezdu košíček z levé hůlky, bez něj se hůlka boří 20 cm do sněhu a tak se spíš soustředím na to, abych ji nezlomil. Naštěstí mně košík na Oxbergu ve stánku Swix dokáží vyměnit, což mě trochu nakopne a potřetí míjím Jarýna, to už dáme! 

Na posledním občerstvení na Eldrisu žádné lano (které by signalizovalo překročení daného časového limitu pro dojetí) nevidím a do cíle je to 9 km převážně po rovině. Už je jasné, že to pojedu ještě déle než posledně, ale v této chvíli mě to vůbec netrápí. 

Průjezd Morou za ohromné podpory lidí je za odměnu, stejně tak dojezdová medaile! Olda čeká v cíli s teplou bundou, i tak spěcháme přes centrum města do auta, abych se konečně vyzul z čvachtajících bot. 

     Ale ani Olda to neměl jednoduché, ze Sälenu sem jel přes čtyři hodiny, tedy déle než první závodníci. Když se díváme do aplikace jak je na tom Pavel s Kárysem, zjišťujeme, že máme ještě dvě hodiny čas na jídlo. Pomalu rozmrzám, dávám v autě sprchu a jsem rád, že to mám za sebou, zároveň obdivuju Pavla s Kárysem a jejich vůli. Těsně před setměním dojíždějí cca 10’ po sobě a Pavlovi ani není zima! 

     Jsme rádi, že jsme všichni protnuli cílovou čáru v Moře, to byl při těchto podmínkách hlavní cíl. Opět to byl zážitek spíš kulturní, počasí a podmínky snad nemohly být horší (asi nám není souzeno…), i tak jsme si to užili a všem tento závod mohu jen doporučit, cílová rovinka v Moře obsypaná fanoušky stojí za to! Pro nás je „Vasák“ nejspíš uzavřená kapitola, a tak příští článek v Jantaru by mohl být třeba z Marcialongy, tam je prý stále Azůro J!

Zamyšlení na závěr:

O co přichází ten, kdo nikdy nejel Vasák:

-       o borůvkovou polévku a bulku,

-       o TEN pocit v cíli v Moře,

-       o trénink na kolečkových lyžích (většinou),

-       o čekání na výstřel na stadionu s dalšími 16.000 závodníky,

-       o fanoušky na trati a vůni z jejich grilovačky,

-       o nehynoucí obdiv u „normálních“ lidí.

O co přichází ten, kdo jel Vasák:

-       o iluzi, že je celý závod z kopce,

-       o pocit, že by to šlo odsoupažit,

-       o dost peněz za startovné, dopravu a bezflourové vosky,

-       o představu, že ho na trati nepředjede starší dáma, starý pán, liliput, člověk převlečený za zvíře, atd.,

-       o jakoukoli iluzi o sobě, pokud se podívá na své fotky nebo videa ze závodu J.

P.S. Léto bude parádní, tím jsem si jistý!