Swiss-o-week

SOW 2014 – Zermatt

Kruh se uzavírá, v roce 2006 jsem na svůj první Swiss Orienteering Week jel do Zermatu, v roce 2009 následoval Swyz, v roce 2011 Flims – Laax a letos opět Zermatt. Jedno z nejpopulárnějších horských alpských středisek přilákalo největší počet závodníků v historii tohoto závodu – 4811. Česká Republika byla zastoupena 323. závodníky, což ji řadilo ke čtvrtému nejpočetněji zastoupenému státu. A já s Kárysem a Márou jsme byli jediní tři zástupci největšího oddílu tohoto státu!!! Cítili jsme zodpovědnost, no, snad jsme nezklamali, každopádně jsme s brutální nadmořskou výškou, převýšením a nástrahami zdejšího počasí bojovali statečně, však posuďte.

V Zermattu sice přibylo několik desítek apartmánů, hotelů a penzionů, my jsme ale těmito výdobytky moderní doby pohrdli a zarazili několik kolíků do urodné půdy horského údolí. Camp se oproti roku 2006 několikanásobně zmenšil, což by mohlo svědčit o tom, že orienťáci zpohodlněli, ale spíše o tom, že rok nazpět věděli, jaké bude počasí. Místo naštěstí pořadatelé ponechali stejné a tak nám opět jako lednice sloužil mega velký parkovací (odstavný) dům. Tasch je poslední vesnice před Zermattem kam se dá dojet autem, odsud musíte pokračovat pouze vlakem, nám stačilo projít ledničkou a stáli jsme na perónu. Ještě v sobotu jsme se jeli do Zermattu odprezentovat, zároveň jsme mrkli na prolog eliťáků v podobě městského sprintu doufajíc, že na zítřek pochytíme něco z jejich umu a taktiky. Na prezentaci jsme si zároveň vyzvedli týdenní permanentku na všechny lanovky v okolí, včetně pendlu mezi Taschem a Zermattem, která byla v ceně startovného, takže odteď jsme mohli do každého kopce zadarmo a bez námahy.

Letos jsme neponechali nic náhodě, dokonce jsme si s sebou dovezli i šéfkuchařku Katku, která měla v malíku stravu vrcholového sportovce s ohledem na intenzitu zatížení, trénovanosti, povětrnostních podmínek, nadmořské výšky a momentální formy. Projistotu jsme vzali i několik plat vody, sladu a chmele, aby naše těla nedostala zase až takovou ránu. Katka ovšem nebyla jenom kuchařka, ale zároveň kouč, psycholog a případná vykonavatelka naší poslední vůle. Tímto bych jí chtěl poděkovat za trpělivost při našich večerních ladících seancích a ochotu naslouchat našim nekonečným debatám při rozboru postupů a nadávkám na stavitele tratí. A samozřejmě za starost o naše žaludky.

První etapa se konala V Zermattu v podobě městského sprintu, měl to být spíš takový seznamovací večírek a ta trocha deště nám ho neměla skazit. Aspoň jsem si zase po dlouhé době připoměl, co všechno pro zdárné absolvování závodu potřebuji. A když ani nikdo zpoza rohu nesrazil žádného Japonce, mohli být všichni spokojeni. Akorát ten déšť nějak neustával. Ale co, permice v Zermattu se počítá a tak jsme vyrazili lanovkou na Trockener Steg a zpět vyrazili pěšky, přičemž jsme zjistili jak moc nepromokavé jsou naše svšky.

Na druhou etapu jsme se už museli dopravit oddílovou kabinkou (bez řidiče). Centrum bylo na Schwarzsee, cca 2200 m n. m., občas sprchlo, každopádně slibované výhledy na Zermatt a Matterhorn byly tatam.

Etapa splnila očekávání, začátek vedl po alpských loukách, kde to šlo opravdu rozbalit, následoval seběh po kamenitých polích do polootevřeného prostoru pod ledovcová jezera, abychom se opět vydrápali na alpské louky s dobrou viditelností (ovšem za dobrého počasí), kde byl poslední pytlík s cílem.

Zpátky jsme trošku sjeli a zbytek šli pěšky, Já s Kárysem klasicky popředu, Katka po včerejším scházení šetřila stehna a za všeobecného ohlasu couvala.

Třetí etapa měla být na Trockener Steg, ale počasí se stále nechtělo umoudřit a když ráno o kousek výš nasněžilo 15cm sněhu, pořadatelé nekompromisně tuto etapu prohodili s pátou. To jsme se naštěstí dozvěděli již předchozí den. Startovali jsme mezi prvními okolo osmé ranní, to znamenalo vstávat před šestou. Celou noc mě budil ten pitomej zvuk tříštící se vody o stan a ráno to nebylo jiné. Zubačkou jsme vyjeli na Riffelberg, přestrojili se a vyrazili ještě o 100 výškových metrů výš na start. Celý závod vedl po alpských loukách s dobrou viditelností, stačilo jen běžet a pozorně koukat okolo sebe. Pěkný, na můj vkus však celkem jednoduchý. Po závodě jsme ještě vyjeli na Gornergrat, podívat se na mraky a mlhu.

Čtvrtý, volný den patřil Katce a tak jsme opustili „naše“ údolí a vyrazili do Sionu okouknout nějaké památky. Konečně bylo krásně, celé dopoledne jsme neviděli ani jeden mrak! Katka nás vzala na dva kopce nad Sionem, na jednom byl kostel a hned vedle na druhém hrad, oba s pěknými výhledy na město. A Katka v tom zapálení už ani nechodila pozadu...

Čtvrtá etapa byla u Grunsee, možná ještě náročnější než samotný závod byla doprava. Nejdříve vlakem do Zermattu, z Zermattu „horským metrem“ (vláček v tunelu překoná převýšení 600m cca za 4 minuty) na Sunnegu, ze Sunnegy kabinkou přes Blauherd do Gantu a odtud cca 20 minut pěšky ke Grunsee. Cestou z Gantu jsme již potkávali závodniky, křižující naši cestu a mizící kdesi v hloubce v kamenných polích. A přesně o tom byl i závod, o běhání po kamenech v polootevřeném lese. Párkrat se na shromaždišti bohužel objevil i vrtulník záchranné služby, která byla po celou dobu trvání závodu k dispozici. Nicméně naše kotníky naštěstí vydžely a my vyrazili na procházku nad Schwarzsee. U horského plesa došlo i na zkoušku otužilosti, vyhrály Katčiny plechové nohy. Pak začalo pršet...

Pátou (přeloženou třetí) etapu na Trockener Steg pořadatelé pojmenovali „the icy day“. Běhalo se ve 3000 m n. m. u úpatí Matterhornu hned pod ledovcem. První část závodu byla v oblasti plné skal a skalnatých plošin, pak se vyběhlo na poměrně velkou plošinu, kde ještě nedávno byl ledovec. Zajímavější a orientačně náročnější byla část první, my ji měli bohužel mnohem kratší než tu druhou. Konečně se však umoudřilo počasí a tak běžet proti Matterhornu, kterého dokonce lze vidět byl opravdu skvělý zážitek.

Hned po závodě, ještě než si Kárys přestal stěžovat na nemožnost dýchání při běhu, jsme vyrazili mnohem výš, na Breithorn (4.165 m n. m.). Breithorn je nejjednodušší čtyřtisícovka v okolí i proto se jí říká „dámská hora“. Však jsme se už viděli v obětí s českou vlajkou nahoře. Vyjeli jsme na Malý Matterhorn, jako zkušení horolezci nandali mačky a vyběhli po ledevcové pláni směr Breithorn. Po deseti metrech jsme šli a po dalších deseti stáli, nebude to zadarmo, navíc slunce pálilo a my byli evidentně jediní horolezci na výstupu na vrchol bez slunečních brýlí (zapomněli jsme je totiž v kempu!). Hrozící pád do ledovcové průrvy mnozí eliminovali navázáním se k sobě lanem, naopak něktří orienťáci si nelámali hlavu ani s mačkami. Nahoře jsme konečně viděli hory bez mraků, Katka přestala skuhrat, kochala se výhledem a vzdychala blahem. Jak je ale známo, dobytí vrchulu je pouze půl úspěchu. O tom se mohla přesvědčit hlavně Katka v gondole z Malého Matterhornu. Její otázka „nemáš pytlík“ v totálně zaplněné kabině nás na chvíli vyvedla z míry, nicméně hrozící řetězová reakce cca 100 lidí mě uvedla v pohyb, naštěstí to byl poplach planý nebo další z jejích vtípků.

Na šestou etapu jsme vstávali opět brzy ráno. U snídaně na sebe koukali tři angoráci, což byl evidentně následek včerejších zapomenutých brýlí. „Metrem“ jsme vyjeli na Sunnegu a zbytek došli ke Grindjisee, za pěkného počasí to je krásné místo s Matterhornem v pozadí. Dnes ovšem pršelo. Ze shromaždiště na start se jelo lanovkou a tak jsme se těšili na pěkný seběh. Začátek vedl v kamenném poli v otevřeném terénu, orientaci ale podstatně ztěžovali mraky. Pak nastal zmiňovaný seběh, ovšem déšť, vysoká tráva a postupy kolmo na vrstevnice z něho udělali spíše tobogán. Když jste takhle ve sjezdu minuli kontrolu, zabralo dost času se k ní vrátit. Výšku jsme tedy ztratili adrenalinovým zbůsobem hodně rychle a následovalo několik traverzů, což vyžadovalo také slušnou dávku štěstí. Sumasumárum, takovýhle orienťák u nás nezažijete.

Déšť neustával a tak jsme ještě ten den sbalili sakypaky a vyrazili za stálého deště do Čech. Mužu říct, že jsem ještě nikdy nejel po německé dálnici šedesátkou a ještě předjížďel.

A co z toho vyplívá? Kruh se sice uzavřel, my ale chceme osmičku a tak za dva roky nashle v St. Moritz. A bude Azuro!!!