Už dlouho jsem chtěl stát na startu v Sälenu a projet cílovou bránou v Moře, vždy mě však odradila vzdálenost do místa konání, délka závodu a hlavně „masovost“ akce.

     Abyste se nemuseli rozmýšlet tak dlouho jako já, pokusím se vás přesvědčit, že stojí za to jet takovou dálku a závodit v takovém davu.

Přihláška a start

     Vasaloppet se jezdí vždy první neděli v březnu, a už dva týdny poté pořadatel na webu spouští přihlášky na další ročník. Závodníci z předchozího ročníku se mohou přihlásit přednostně ještě o týden dříve. Limit startujících je nyní stanoven na 15 800 závodníků. Rozhodně si to chce pohlídat, vyprodané je to rychle (určitě to ale není za hodinu, jak avizují komentátoři přímého přenosu v televizi). Je dobré mít odjetou Jizerskou 50, je to dobrý trénink, a především vás pak podle výsledku pořadatel zařadí do odpovídající startovní vlny. Pro představu - 299. místo na Jiz50 v roce 2019 je třetí vlna na Vasáku. Pokud je výsledek rok starý jako tento, posunou vás ještě o jednu vlnu dozadu. A pokud iniciativně pošlete pořadateli výsledek z letoška (cca 450. místo), šoupne vás do 5. vlny J. 

     Každopádně je důležité nepodcenit to, na Vasáku je celkem 10 startovních vln a startovat zezadu znamená až hodinové stání hned po výstřelu. Jen pro představu: při startu z páté vlny se vzhledem k velkému množství startujících první tři kilometry, na kterých je 170 m převýšení, „jely“ 35 minut, a při startu z deváté vlny stejný úsek hodinu!

Doprava, před závodem

      Vyrazili jsme ve třech, já a můj bratr Pavel jako závodníci a Olda jako fanoušek, kuchař a řidič. Rozhodli jsme si pronajmout obytné auto, což se ukázalo jako ideální řešení.

     Tímto bych chtěl poděkovat za ochotu půjčovně BARTH - CARAVAN, kde nám na poslední chvíli vyšli vstříc a půjčili nám obytňák se zimní výbavou (nezávislé topení, vyhřívaná podlaha, elektrocentrála, sněhové řetězy, tři plynové lahve). 

     Vyjížděli jsme ve středu 26. 2. dopoledne, vše šlo jak má a díky zkušenému řidiči jsme pohodlně stihli trajekt ve 22:30 z Rostocku do Trelleborgu. Nikam jsme nespěchali a večer zaparkovali v divočině cca 100 km před Morou. Venku - 13 st., topení hřálo, Olda uvařil, nikde ani noha - idylka, akorát chyběl sníh…

     Nezávislé topení se osvědčilo, takže jsme se ráno vzbudili v teple a vyrazili se odprezentovat do Mory. Prezentace probíhala v obřím stanu za cílem, kde nám dali vše potřebné k závodu a kde byl zároveň veletrh se sportovním vybavením a upomínkovými předměty. Prezentace je i v Sälenu, ale my jsme chtěli nasát atmosféru cílového města a určit taktiku na dojezd J.

     V Moře a okolí stále ani vločka. Zajímavý byl pohled na cílovou rovinku, kde byla, tak jako na celé 90-ti km trati, navežena 40-ti centimetrová vrstva sněhu se skvěle upravenou a vymrzlou stopou. Přemýšleli jsme, jestli jet ještě týž den do Sälenu a zabrat si místo pro obytňák, abychom se v den startu pohodlně dostali do startovního bloku, nebo zůstat přes noc v Moře, kde to víc „žije“. Nakonec jsme se rozhodli pro první variantu s tím, že cestou ještě někde zastavíme u trati a trošku si zalyžujeme. 

     Zaparkovali jsme 6 km před Risbergem na místě, kde trať kopíruje silnici. Nasadili lyže a vyjeli druhý větší kopec na trati do Risbergu (občerstvovačka). Byla to zábava jet po zamrzlých jezerech bez sněhu v okolí a ještě skoro bez námahy ve vymrzlých stopách. 

    Po tréninku jsme se rozhodli, že nebudeme nic riskovat a pojedeme si do Sälenu najít co nejlepší místo pro auto hned na startu závodu. Štěstí nám přálo a zaparkovali jsme na dohled startovní louky. Vedle stál dům, kde za poplatek maže lyže čtyřnásobný vítěz závodu a olympijský medailista Jan Ottoson J.

     Večer byl na programu start závodu Nattvasan, tedy noční verze Vasáku, která se jezdí

ve dvojicích. Čtyři tisíce čelovek se rozpohybovaly přesně ve 20:00. Záviděli jsme jim rychlou trať i noční atmosféru.

     Během takzvaného „zimního týdne,“ který začíná 10 dní před hlavním závodem, se uskutečnilo 13 dalších závodů, kterých se účastní skoro 60.000 závodníků. V létě se pak na těchto tratích běhá a jezdí na bajku - dalších 35.000 lidí. Vasák tedy ani zdaleka není jenom o jednom závodě.

   V sobotu ráno bylo azůro, namazali jsme klistr, přešli silnici a zkusili si nanečisto start. Na ohromném stadionu jsme působili jako tři tečky (pro představu: startovní rovinka má 1,5 km a padesát stop). Chtěli jsme si aspoň jednou vyjet počáteční sjezdovku. Po třech kilometrech jsme měli nastoupaných 170 výškových metrů a dorazili jsme na nejvyšší místo závodu. Bylo krásně, fotili jsme jako zběsilí. Podmínky naprosto ideální, klistr držel, při odrazu jsme urazili 20 m, deset stop vedle sebe. Přejeli jsme zamrzlá jezera a vůbec se nám nechtělo vrátit zpět. Nakonec jsme se obrátili u cedule, která značí, že do cíle zbývá 82 km. Po sjezdu zpět si ještě párkrát cvičně přejeli stadion. Tak nějak už jsme ale začínali tušit, co nám chystá příroda na zítřek.

Závod

        Louka se v sobotu odpoledne začala zaplňovat obytňáky. U každého karavanu, obytňáku i domu v Sälenu lidé mazali lyže. Podle předpovědi mělo v noci začít sněžit a napadnout 10 až 20 cm sněhu a sněžení mělo pokračovat i během závodu. Jeden jediný den v roce nemělo sněžit, a nakonec to bylo úplně naopak! Na mazání celkem jednoduchá situace, na závodění dost velký problém. Z auta jsme vytáhli centrálu, lyže a žehličky a 2 hodiny jsme mazali - 4 vrstvy parafínu a osm vrstev tuhého vosku.

     Večer jsme si nalepili identifikační samolepky na lyže a na startovní číslo v případě kolapsu J a do pytlů jsme si uložili věci k odvezení do cíle (pozor, pokud nechcete mrznout v cíli, nezaškrtávejte na pytli políčko „odevzdat na charitu“J).

     Když jsme uléhali stále ještě nesněžilo…

     Moc jsem se nevyspal, všude vrčely centrály, z přilehlé silnice se stala magistrála, ráno začaly najíždět autobusy se závodníky z Mory a Pavel spal opět až moc tvrdě. Každopádně okolo druhé ranní už sněžilo a to pořádně!

     V šest hodin jsme si měli dát lyže do stopy a jít se najíst, to jsme ale neudělali, což byla chyba. Luxusní poloha našeho obytňáku nám nicméně dovolila nastavit budíky až na 6:00, následovala snídaně a zkouška mázy. Když jsem šlápl ze schůdku obytňáku na zem, zabořila se celá bota do prašanu. Jednu z padesáti stop na stadionu jsme hledali marně, hustě sněžilo, aspoň že máza držela a nemuseli jsme s tím už nic dělat. 

     Půl hodiny před startem jsme vylezli z auta a s čísly na prsou a běžkami v rukách jsme hrdě kráčeli ke startovnímu koridoru. Před ním byly obří kontejnery, kam se hází pytle s věcmi na převlečení po příjezdu do cíle. Vůbec nechápu, jak je v cíli můžou roztřídit tak, aby každý svůj pytel hned našel. 

     Startovní vlny byly už naplněné a tak jsem zaujal místo na konci té své, páté, pak jsem ještě trošku popojel dopředu do koridoru pro závodníky, kteří jsou označováni jako „veteráni“ (mají oranžová startovní čísla) - to jsou borci, kteří mají minimálně 30 dojezdů (tedy minimálně o třicet dojezdů víc než já). 

    Přes všechnu hektičnost mi stále nedocházelo, že jsem na startu Vasáku a že to bude hodně dlouhé - stále totiž hustě sněžilo. Najednou se to vepředu pohnulo a my vyjeli. Ke startovní čáře jsem to měl 300 metrů a k začátku sjezdovky další kilometr, jediná šance dostat se trošku dopředu. V hlubočáku se to nepatrně roztrhalo, tak jsem se snažil celou dobu předjíždět, než se to zastaví. A pak se to zastavilo. Půl hodiny ve stromečku v hlubočáku rozrytém několika tisíci lidmi, myslel jsem na Pavla v 9. vlně. 

     Hodně lidí nám doporučovalo jít počáteční sjezdovku ve stromečku s hůlkami mezi lyžemi, protože přijít o hůlky hned po startu nechcete, ale Švédové jsou ohleduplnější než závodníci v Čechách, takže to nebylo potřeba. Pokud by člověk přece jen o hůlku přišel, jsou na trati místa (začátek sjezdovky, občerstvovačky), kde si ji lze zapůjčit (a v cíli zase vrátit).

     Po 3 km nahoře se už dalo soupažit, ovšem jen tak rychle, jak to dovolil ten před vámi. Při sjezdech jsme do sebe najížděli, předjíždělo se hlubočákem nad boty. Problém nastal, když vás nikdo nechtěl pustit zpět do špalíru, to jsem se párkrát zařadil až za místo, odkud jsem začal předjíždět. 

     Na trati bylo celkem sedm průjezdních míst a zároveň i občerstvovaček. Ty mě zklamaly, k dispozici zde byly pouze sportovní nápoje, typická borůvková polévka (spíš hustý nápoj) a jakási bulka z pečiva, kterou jsem polykal vždy ještě pět kilometrů za občerstvovačkou. Pavel mně potvrdil, že žádné banány, rozinky, salámy, atd. také neviděl. Gely dávali pouze „předplatitelům“ (500 SEK) označených páskou na ruce. Z toho plyne - vše s sebou! 

     První část, zhruba 30 km, se jelo po náhorní plošině mimo civilizaci, tam bylo sněhu nejvíc, naštěstí také i sil a adrenalinu. Při sjezdu z náhorní plošiny na občerstvovačku Smagan se to trhlo na úroveň Jiz50 po startu, takže jsme se mohli nadechnout.    

     Během závodu jela proti nám dvakrát rolba, tzn. všichni na stranu a pak zase do stopy, takže do půl minuty to bylo opět totálně rozježděné, jak do ní postupně všichni naskakovali, ale snaha pořadatelů se cení. 

     Pořád jsem se snažil si závod co nejvíc užít, vždy když jsem se ale začal rozhlížet po okolní přírodě, srubech u jezer, fanoušcích grilujících u trati, tak jsem byl na pokraji pádu. Ale dalo se tomu přizpůsobit. 

     Celkově mně závod utekl strašně rychle. Menší krize přišla na 70 km, ale dvacetiminutové žvýkání bulky ji zažehnalo. Ke konci jsem ještě projel pár sponzorských občerstvovaček, dojedl všechny gely, které jsem si vezl s sebou a už jsem byl na Eldrisu, poslední občerstvovačce odkud to bylo do cíle 9 km. 81 km za mnou, z toho 70 odsoupažených a 9 km do cíle. 

     Všichni jsme jeli v jedné „stopě“ za absolutního ticha, slyšet byly akorát skluznice. Zvláštní pocit... Když jsem se snažil si závod vybavit, zjistil jsem, že mně větší část splývá, toto si ale pamatuji. 

     Do Mory se vjíždí 2 km před cílem, tam už vás přihlížející fanoušci vydechnout nenechají, cílová rovinka byla jak oranice, ale za odměnu. Za cílem jsme dostali finišerskou medaili, diplom a autobusem nás odvezli pro pytel s věcmi (každou startovní vlnu k jiné škole), kde jsme se mohli osprchovat a dát trošku dokupy.

     Čas v cíli 6:59:14 a 2 373. místo celkově. Pavel si to užil ještě o dvě hodiny víc (i díky 9. startovní vlně, ze které startoval). Převýšení bylo 920 m, takže úplně po rovině to není, ale tento pocit asi dost zkreslují podmínky, v jakých se závod jel. 

     Olda to také neměl jednoduché, zhruba 120 km ze Sälenu do Mory jel 5 hodin i za použití řetězů. Při mém dojezdu už ale fandil na cílové tribuně. Pavel po dojezdu vyprávěl, jak mu někdo nacpal do pusy kyselou okurku a jak si zahrál na pštrosa těsně před cílem. 

     Na naší úrovni je Vasaloppet zážitek spíše kulturní a pokud jezdíte na běžkách, určitě stojí za to vyrazit. Jestliže zvládnete ujet Jizerskou 50, nemáte se čeho bát (snad jenom sněhové nadílky těsně před startemJ).

      I když v zimě sníh skoro nebyl, natrénovat se dalo. Hodně mně pomohly soupaže na kolečkových lyžích, které jsem vytáhnul snad po deseti letech. Určitě bych si to ještě zkusil za lepších podmínek a startu z lepší vlny. Jel bych opět obytňákem, to je fakt pohoda a odpadává starost s ubytováním a dopravou na start (za předpokladu, že máte jako my Oldu J).

     Je mnoho dalších závodů, určitě i hezčích, ale Vasák je jen jeden! Tak co? Sejdeme se na startu…?

Něco ze statistik

Z 15 800 přihlášených závodníků dojelo do cíle v Moře 13 915. 

Od roku 1922 dojelo do cíle 600 116 závodníků.

Průměrný čas v tomto roce byl 8:47:18. Od roku 1922 to je 7:58:34.

Závodu se zúčastnili lidé ze 64 zemí, 86,5 % byli závodníci ze Švédska, Čechů bylo přihlášeno 330.

16,6 % startujících byly ženy.

5 hodinový přímý přenos sledovalo ve švédské televizi STV 3,5 milionů diváků.

Počet svateb účastníků v cíli Vasaloppet: 5.

Nejlepší závodníci nepocházející ze Švédska a z Norska: ale Stanislav Řezáč, Kateřina Smutná!

Pět „veteránů“ dokončilo svůj 50. Vasaloppet.

Börje Karlsson dokončil svůj 60. Vasaloppet.